Už asi fakt stárnu...

Jasně, samozřejmě je to tak trochu nadsázka, ALE... Vždycky je nějaký "ALE". Právě jsem dokoukal 5. řadu HOW I MET YOUR MOTHER a kupodivu jsme dospěl právě k výše nadhozenému poznání. Samozřejmě, že stárnu, ale pakliže se to začíná odrážet ve vnímání seriálů, tak už to začíná bejt vážný :)

Je nesporné, že účelem seriálu je pobavit a poskytnout člověku chvíle oddechu, ale to se mi poslední dobou daří jen částečně. Konkrétně u "Matky" (HIMYM) se samozřejmě bavim - koneckonců Barney je fakt AWE ... wait for it ... SOME :))) Ale na druhou stranu mám pocit, že stále víc a víc rozumim Tedovi, protože pomineme-li jeho "hon" na tu pravou, tak řeší i spoustu jinejch problémů, který korespondujou s jeho (resp. mým) věkem...

Ale abych nezůstal jen u tohohle případu, tak dám ještě jeden. Další z mejch top seriálů je M.A.S.H. - kterej dávaj pořád dokola už několik let a tak jsem jednotlivý díly viděl xkrát. Co se ale změnilo, je to, na co se při sledování zaměřuju. Jako teenager jsem samozřejmě vnímal především vtípky, který páchá Hawkey na Frankovi a později Charlesovi a zbytek jsem zas až tak neřešil. Teď si naopak víc všímám toho, co je jakoby v pozadí, tj. Hawkeyho názory na válku, motivy jeho chování a taky tomu rozumim. Stane se, že mi některej díl nepřijde vůbec vtipnej, protože to vtipný je převáženo tim "vážným" a já místo toho, abych se bavil, přemejšlim o tom, co ten díl odkryl...

Díkybohu jsou tu ještě SIMPSONOVI, který se snad ani řešit nedaj a tak se u nich bavim stejně jako před 10 a více lety a jsem za to rád :)))

I tak bych byl rád, kdyby se přihlásil někdo, kdo si v reakci na tenhle příspěvek uvědomil, že je na tom stejně, ať v tom nejsem sám (ikdyž i s tim jsem schopnej se smířit)... :)

Opomíjené životní vzory...

Tentokrát bych zde rád prezentoval něco, co už dlouho vím, ale o čem jsem si zatim nenašel čas napsat. Dneska jsem si zasejc jednou pustil svůk oblíbenej film o životě Bruce Lee a právě připomenutí si životních osudů jednoho z mých dětských idolů mne přivedlo k napsání tohoto příspěvku.

Sice to nemám ničím podložený, ale domnívám se, že většina kluků v dětství obdivuje bojovníky a svalovce kvůli jejich síle a umění boje (nebo možná rytíře či jiné válečníky - hrdiny). Některým to zůstane i do dospělosti, jiní nahradí tyto "klasické" hrdiny novými - např. fotbalisty, hokejisty atd. Zbytek pak prototyp fyzického hrdiny úplně odvrhne a nahradí je vzory intelektuálními. Je skvělé mít mít za svůj životní vzor velké vzdělance, filozofy a učence, ale opravdu mezi ně nelze zahrnout i sportovce a bojovníky???

Odpověď zní lze - koneckonců již staří Řekové prosazovali ideál "kalokagathie", tj. spojení fyzické a duševní dokonalosti. Sport, posilování či bojová umění nás totiž učí i dsciplíně, vůli, překonávání překážek a zlepšování sebe sama a těch, kteří v nich vidí prostředek pro nadvládu nad jinými je opravdu menšina. Bruce Lee je typickým příkladem, protože se i přes své nesporné mistrovství stále snažil rozvíjet a zlepšovat své schopnosti, navíc se nebránil ani studiu jiných oborů a jeho názory na filosofii a jeho vlastní filosofie života je tudíž nesmírně inspirativní.

Jak by řekla Halina: Chceš-li býti lepším člověkem, přijmi sport jako dar s povděkem! :)))