... jsem vždycky úplně vyřízenej, protože mně tyhle povinné setkání s rodiči vyčerpávají čím dál tím víc... Pamatuju na svoje první, na který jsem se těšil, protože jsem si říkal, jak se budou rodiče tvářit na tak mladýho učitele... Dneska už je mi to jedno - beru je jako součást svý práce, před kterou vždycky uklidim stůl v kabinetě a doťukám známky, abych mohl rodiče omráčit relevantními průměry :)))
Pravdou taky je, že mně tenhle rok nějak zmáhá a některý dny jsem fakt k nepoužití, jako tuhle v pátek, kdy mám 6 hodin v kuse, což je fakt chuťovka a kdy jsem to chtěl před tou šestou hodinou normálně zabalit. A právě tehdy jsem si vzpomněl na jeden článeček, kterým nám ozvláštnila nástěnku jedna kolegyně a kterej přesně vystihoval moje tehdejší pocity... Autorem je jeden ze známých spisovatelů jehož literární jméno
Otokar Březina zná jen pár znalců literatury, ale jehož občanské jméno zaujalo i Járu Cimrmana, který chápal, že tento spisovatel nechtěl podepisovat svá díla příjmením Jebavý, ale nebylo mu jasné, co mu vadilo na jméně Václav. :)))
Co jsem ale nevěděl bylo, že tento literát byl také kolegou pedagogem a že byl zdá se pronikavého ducha, což se právě projevilo právě v již zmíněném článečku, který je vlastně reflexí jeho pedagogické zkušenosti! Tak tady je to je - Otokar Březina o učitelství a žácích ...
