Barack přichází a to je great

Tak se sem zase po delší době vracim a to na počátku roku, kterej má pro naše dějiny zásadní význam. Jasně, od listopadu 89 už uplynulo 20 let a tak čekám rozsáhlé tématické bloky a bilance co všechno jsme za těch 20 let dokázali. Zatím se tomu nebudu nějak podrobněji věnovat, jen jsem zvědavej kolik negativního si jako národ dokážeme přiznat...

To, co mě teď upoutává mnohem víc je dění v USA, kde se vystřídal muž č. 1 a do Bílého domu se nastěhoval první Afroameričan. Včera jsme měli ve škole anglickou olympiádu a náhodou se mezi otázky dostalo prezidentství Baracka Obamy... Bylo zajímavé slyšet názory studentů, ač bylo znát, že většinu z nich politika příliš nebere. Ale alespoň jsme se shodli, že je to great... :)

Co se mě týče, je great minimální výraz, kterej bych tomuto aktu přisoudil. Jsem opravdu nadšenej, ale ne jako EU, která si myslí, že přišel Spasitel, ani jako různé další skupiny, které čekají, že jim Obama zlepší jejich situaci. Zatím nevím, co všechno tento muž dokáže a kolik ze současných témat dokáže naplnit - prostě mě těší, že prezidentem této velmoci je černoch!!!

Ještě na gymplu (mém dnešním působišti) jsem vypracoval, z mého dnešního pohledu, vcelku průměrnou seminárku právě na téma "Hnutí za občanská práva černochů v USA, " což byla reakce na předchozí četbu životopisu Martina Luthera Kinga Jr.

Od té doby jsem pociťoval k tomuto hnutí obrovské sympatie a proto jsem rád, že jeho slavná vize vyjádřená ve slavném projevu " I have a dream...," se konečně naplňuje!!! A pro ty, co netuší o čem tento velikej člověk snil, mám na závěr malou ukázku:

I have a dream that one day this nation will rise up and live out the true meaning of its creed: "We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal."

Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a bude skutečně žít podle svého kréda: ‚Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.‘

I have a dream that one day on the red hills of Georgia, the sons of former slaves and the sons of former slave owners will be able to sit down together at the table of brotherhood.
Mám sen, že jednoho dne na červených kopcích Georgie budou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů schopni spolu zasednout u stolu bratrství.

I have a dream that one day even the state of Mississippi, a state sweltering with the heat of injustice, sweltering with the heat of oppression, will be transformed into an oasis of freedom and justice.

Mám sen, že jednoho dne i stát Mississippi, stát mořený žárem nespravedlnosti a útisku, se změní na oázu svobody a spravedlnosti.

I have a dream that my four little children will one day live in a nation where they will not be judged by the color of their skin but by the content of their character.
Mám sen, že moje čtyři děti budou jednoho dne žít ve státě, kde nebudou posuzováni podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru.

I have a dream today!
Dnes mám ten sen!

Na konci všech válek ...

Ani jsem se nenadál a od mého posledního příspěvku uplynulo čtrnáct dní. V tomto čase jsem poprvé zakusil co to znamená být třídní a kolik různých povinností to s sebou přináší. I přesto jsem si semtam vyšetřil trochu času na četbu tak jsem měl možnost dospět k věcem, o kterých bude dnešní příspěvek... Pravdou je, že poslední dobou se mi do rukou dostávají samé zajímavé knížky a já se z nich mnohé dozvídám a mnohému se učím. K jednomu takovému poznání jsem dospěl velice záhy poté, co jsem vzal do ruky knihu s názvem Umlčené hlasy ( Dětské válečné deníky od 1. světové války po Irák).


Jistě chápete, že pro mne jakožto pro historika to byl název více než lákavý a už jsem se těšil, jaké "perly" z ní vyčtu a budu je moci dávat k dobru v hodinách. Ony jsou vůbec války pro učitele dějepisu určitým požehnáním - jsou plné akcí, bitev, krve a velkých činů, které pochopitelně žáky zajímavý a tak se i látka stává zajímavou a vděčnou. Zajímavé je, že jsem za svůj život nikdy od nikoho neslyšel a ani já to ve svých hodinách nezmiňuji, že by někdo válku jako takovou odsoudil! Prostě jí bereme jako realitu a pouze ji analyzujeme - chronologie událostí, památné bitvy, počty obětí, finanční ztráty, důsledky, ale nikdo neřekne, že válka je hrozná že by se od ní mělo konečně lidstvo distancovat... !!!

Já si tohle uvědomil až nyní, při četbě této knihy, která asi nejlépe odhaluje co je vlastně válka a co se za ní skrývá. Jsou to lidské osudy - ztráty někoho blízkého, ale také víry v dobro, Boha, či cokoli jiného - absolutní zadupání všech hodnot. Asi nejlépe to dokládá hned první deník malé 12 německé holčičky, která je konfrontována s realitou 1. světové války a o svých pocitech si, na přání matky, vede deník. V jednom ze zápisů se skrze korespondenci pře s matkou o tom, že plakat a projevovat lítost není špatné a má to své opodstatnění - jejich "diskuse" začíná matčinou výtkou následovně:

" ... Měla bys ale válku vidět z heroičtější stránky - nesoustředit se na jen na neblahé jevy. Zastiňuje to pak výhled na ušlechtilost naší věci. Nenech se přemoci lacinou sentimentalitou. Naši nepřátelé nám chtějí uloupit naši vlast a naši čest. A naši muži obé brání. ..."

Trochu tendenční výklad uvážíme-li, kdo onu válku rozpoutal a vedl, ale to te´d není postatné! Malá Piete (tak se ona dívka jmenuje), je pořád jen dítě, které sice není na frontě, ale postupně se stále silněji setkává s realitou války a její jí měněn náhled na svět a proto matce oponuje:

" ... Skutečně sice pláču, ale nikoliv proto, že naši muži umírají hrdinskou smrtí - na té je totiž něco opravdu vznešeného. Pláču prostě proto, že umírají - jednoduše jen umírají. Už žádná rána, už žádné večery - jsou mrtví. Když matce zabijí syna, může si oči vyplakat - ne proto, že zemřel hrdinskou smrtí, ale protože už není, protože je pohřbený. Už nikdy se s ním neposadí ke stolu, už nikdy mu nebude moci ukrojit krajíc chleba nebo zalátat ponožku. Stěží tedy bude děkovat, že zemřel smrtí hrdiny. (Maminko, prosím, prosím,m nehněvej se na mne!) ... "

K tomuto poznání došla Piete po pouhých 3 měsících války, za další 2 měsíce mě šokovala opět, totiž Piete přestala věřit v Boha a zdá se, že již ztratila i chuť do života!!! :

" ... Kdyby Pán Bůh vyslyšel naše prosby, nemusel by zemřít ani jediný voják. Ale on je asi vůbec neslyší. Nejspíš načisto ohluchl - ve hřmění všech těch zbraní!
Gretel mne prosila, abych tolik nehřešila. " Něco by se ti mohlo stát, třeba bys mohla onemocnět a potom i umřít," prohlásila. " Věř si mi nebo ne," řekla jsem jí, "vůbec by mi to nevadilo. Předtím než začala válka, by mi to vadilo. Ale nyní již ne... "

Tento zápis je datován 5. listopadem 1914 a asi nejlépe dokumentuje to , co je NEJEN na konci všech válek...